Jak jsme byli na rautu

Tenhle článek má dvě příčiny. Prokrastinace(pracuju na prezentaci do školy) a abyste nám záviděli.:) (Druhý důvod je hyperbola, ale kdo by to nepochopil, tak doufám, že náš blog nečte, protože bez smyslu pro humor a ironii lze něčemu jen těžko porozumět. Teda aspoň já v to doufám u spousty věcí, co Laďa vysloví. Kdyby to myslel vážně...no radši ani nepomyslet.:))

Asi tak před dvěma týdny jsme dostali pozvánky na slavnostní uvítání ve Stockholmu v Stadshuset/City Hall, vstupenky(na jméno, zdarma) si vyzvednout(u nás tradičně fronta), naše univerzita jich měla 260, Laďova asi 100 a to je jich tu ještě pár dalších, takže bylo zřejmé, že nás tam bude pár stovek.

Jak jsme strávili dopoledne popisovat nebudu, ale vycházeli jsme celkem pozdě. V obleku a šatech. V připojených informacích totiž stálo "Dress up nicely". Už cestou na metro jsem byla nucena přislíbit, že mu koupím další paprikové Pringels(což je potravina, na kterou tu drží monopol ten Arab?, co má večerku u nás v kampusu, nikde jinde nejsou k sehnání, jedny další jsem prohrála v sobotu v sázce o to, kam se ztratila vedlejší souprava metra, vlastně si myslím, že jsem docela odvážná, že se s ním ještě vůbec sázím, protože jsem totiž asi nikdy nevyhrála), protože jsem ho zmátla tím, že jsem mu vzala vstupenku, ale ne metrocard, která údajně ležela vedle, takže ji teď nemá. Navíc ačkoliv jsme jeden hledali City Hall v mapě v knížce a druhý v googlemaps, tak jsme ani jeden nevěděli kudy že tam. Shrňme si to. Začátek byl pěkný propadák.:)

V metru bylo relativně dost mladých lidí v oblecích a šatech, tak jsme se rozhodli, že půjdeme s davem. Na místě jsme se museli rozdělit, abychom se každý zapsali za svou univerzitu a pak už začala zábava. Ať už to znamená rozhovory se známými lidmi(kterých jsme tam čekali víc), nealko a jídlo zadarmo nebo komentování kohokoli a čehokoli česky, což se časem ukázalo méně bezpečné, než jsme čekali. Možná jste si toho už všimli, ale Laďa netrpí nějakou přehnanou úctou k autoritám. A tak vám neřeknu o čem byly projevy. Pamatuju si něco jako "beautiful, welcome, city hall".:) Omluvou mi může být leda, že to nebylo moc nahlas. Netrápili nás dlouho a konec byl o tom, že další jídlo je i nahoře. Stáli jsme v Blue Hall a nahoře je slavná Golden Hall, kde každoročně probíhá banket po předávání Nobelových cen. To, že se v ní nacházíme, jsem ale zjistila až pár minut potom, co jsme přišli nahoru, vystáli frontu na jídlo, objevili efektní a funkční držátka na skleničky, která si přiděláte k talířku a šli si to někam odnýst, kdy Laďa pronesl něco jako "To bude ta Golden Hall" a já zvedla hlavu a teprve se rozhlídla, což komentoval tím, že jsem strašná, že jsem se tam fakt přišla jen najíst. No co. Nebylo moc co jiného dělat. Lidé ve skupinkách obsadili zábradlí a lavičky, talíře naložené rostbiefy, lososy, místními masovými koulemi, saláty, ovocem od melounu, přes ananas, mandarinky až po hrozny. Číšníci roznášeli džus, Pepsi a vodu. Dalo se tak leda korzovat a hledat někoho, koho člověk znal.

Stáli jsme nahoře u zábradlí a zatímco kritizoval můj způsob loupání banánu, ozvalo se něco jako "Vy jste taky Češi? Odkud jste?" A tak jsme se seznámili se dvěma Češkama na praxi na Karolinska Institutu.

Když jsme scházeli dolů s tím, že atmosféra už je vyhazovací, jelikož nové jídlo se nepřináší, skleničky se sklízí a je víc tma(což byla spíš vina slunce, než slabých světel, což byl ostatně názor jedné slečny, že je to taková švédská atmosféra), zastavila nás kudrnatá blondýnka, která je tu přes VUT s tím, že nás představí svému spolužákovi a ještě jedné slečně a musíme podniknout nějakou společnou party nebo tak něco. Srovnali jsme naše dojmy z města, bydlení, jídla, cesty sem a stýskání si(po češtině se mi nestýká a že bych si přála kufr plný jídla z domu, tak na to asi nemám nějak metabolismus už od narození) a šli pro můj svetr do šatny a ven k vodě.

Dobrej raut. Slušný průměr.:) Mohlo to být delší a víc známých. Když jsem přemýšlela nad tím, proč nám tohle připravili, tak jsem pronesla něco jako "Asi máme pilně studovat, abychom pak dělali kariéru a chtěli chodit na samý takovýhle bankety po týhle zkušenosti." Můj milý prý k tomu tuhle zkušenost nepotřeboval, ale aspoň se najedl. Tedy tvrdil to asi tak pět minut po odchodu. Po dalších pěti minutách už začal zvažovat další jídlo. Nepochopim tohle.:) Men.:)

Bohužel jsme si nevzali foťák, ale fotilo plno lidí, takže pak někde třeba z facebooku z nějakých galerií.

P.S. (Pro potvrzení toho, co jsem napsala...) Už má zas hlad. Blbne nám tu na blogu čas, ale je čtvrt na deset.

"Co budeme večeřet?"

"Už jsme přece jedli."(rozumějte večeřeli)

"Ale to už je dávno."

"Já jsem to ale ještě nedojedla..."

"Tak aspoň mně můžeš něco udělat..."

Ale jo. Přijde mi, že by klidně mohl přibrat.