Pondělí
U Grandu jsme potkali Lischaie, který ani netušil, že Laďa jede do Švédska, ale aspoň se mohli rozloučit a poradil nám, jak se chovat, když potkáme medvěda. Ještě jsme se rozloučili s našimi maminkami a vyjeli jsme směr Praha.
Vyjížděli jsme něco po poledni, v Praze byli asi 14.40. A měl přijít první přestup na další autobus, který měl odjíždět ve tři. Jenže autobus tam nebyl. Povídali jsme si tam s jedním německým párem, co k nám přijel do Českého Krumlova a do Prahy, ale kluk se jasně vyjádřil, že s takovými službami se sem už nevrátí... Mezitím dorazila ještě jedna Slovenka, která s náma vyměnila láhev Tokaje za to, že jejímu příteli v Drážďanech předáme nabíječku k notebooku a diář. A že se zajde zeptat, kde autobus je. Dispečer jí řekl, že už je v areálu, ale to bychom ho viděli. Kolem jezdily autobusy Student Agency, autobusy do Hradce a do Orlických hor, ale náš nikde. Tak si šel stěžovat ten Němec. Tak pak nahlásili dvacet minut zpoždění. Ale kdyby měl dvacet minut, tak by tu už byl, takže asi dalších dvacet...Technická porucha.
Odjížděli jsme v 17.30, tedy se zpožděním dvě a půl hodiny. Jenže čekal nás ještě trajekt a přestup v Kodani. Stihneme to? Podle řidiče je to 1:1. Laďa se snažil spát, já se loučila posledními smskami. Ještě zastávka v Ústí. Pak kontrola na hranicích. V Německu pršelo a bylo temno. V Drážďanech jsme našli onoho chlapce, pršelo jen málo.
Úterý
Asi po třetí ráno jsme přijeli k přístavu. A někdy kolem páté nastupovali na trajekt. Mojí vinou z toho nejsou fotky. Už svítalo a loď se houpala jen maličko. Čtyřicet minut a zas do autobusu. Málem jsme ujeli jednomu černochovi, co seděl hned vedle nás, ale doběhl autobus. Rovina a dálnice. Počkají? Nepočkají? Po osmé(tedy o tři hodiny později) jsme dorazili na zastávku autobusů v Kodani. (Která je mimochodem vyřešena dost blbě, protože máte silnici, cyklostezku a pak chodník...tak tak taháte na chodník ty věci a cyklisté zvoní a zvoní...) Německý autobus tam nebyl. Ale třeba nás vezme nějaký jiný. Jenže žádný vhodný tam nebyl. Ten náš nečekal. Přijel prázdný německý autobus do Stockholmu. Co Laďa říkal řidiči, vám neřeknu, jelikož pro tento den byly naše role rozděleny na toho chytřejšího, co se ptá a vyřizuje a na toho silnějšího, kdo hlídá zavazadla(ano, to jsem já). Každopádně většina z nás nastoupila a odjela. Ale zpoždění bylo nemilosrdné. Na Housing Office měli otevřeno od 10 do 18, což byl tak přibližně čas, kdy jsme měli dorazit do Stockholmu a ještě tam pak jet metrem... Šla jsem zavolat mojí koordinátorce a že by bylo nejlepší, kdyby mohli počkat... Tak mi pak volala jiná paní, že by rozhodně počkat nemohli a ať se ubytuju někde na předměstí. No skvělé. Psala jsem Vaškovi(který byl ve Stockholmu na jarní semestr 2008), že na nás nepočkají a kde by doporučoval, abychom přespali... Ale odpověď žádná, co se dalo dělat. Laďa volal tátovi, ať se podívá po nějakém hotelu, hostelu, co bude blízko metra, za rozumnou cenu, kde bychom mohli přespat.
Jeli jsme hodiny a hodiny po rovné dálnici řídkými švédskými lesy. Asi čtyřikrát jsme někde zastavovali a nakonec jsme byli poslední Češi v autobuse. Jako jo, má to své výhody, nikdo vám nerozumí, když o něm mluvíte, nebo ať říkáte cokoliv na okolní služby, stavby apod, ale taky řidič mluvil jen švédsky. Na konci každého jeho vstupu jsme se mohli tak leda zasmát. Jelo s námi plno černochů a muslimů, ale Švédsko je prostě o něco otevřenější k imigrantům než Česká republika, ale o tom asi někdy jindy.
První dojem ze Stockholmu(při příjezdu) byl, že je to tu velké. Dlouhé mosty nad vodou, předměstí obetkaná silnicemi... A výstup na T-Centralen, což je místní terminál, alfa a omega veškerého cestování. Jsou tu autobusy, vlaky, městské vlaky a metro. Potkávají se tu všechny linky metra, které má Stockholm taky tři jako Praha, ale ještě se dále rozvětvují, takže ta síť je mnohem hustší.
Laďa byl vyslán na informace a já hlídala kufry. Na zabavení jsem dostala foťák, takže tady máte první ilustrační snímek.
Informace se týkaly jen vlaků a něco jako úschovnu zavazadel neměli, byly tam skříňky, ale do těch bychom žádné z našich zavazadel nedali. Tak vyrazil ještě na velké informace pro turisty asi deset minut cesty.
Stockholm nám ukazoval, co nás čeká. Začala přeháňka. Vytáhli jsme bundy. A nechápali. Švédky chodily v sandálcích a krátkých sukýnkách a tričkách. A já tam stála v keckách, kalhotách, tričku, teplé mikině a bundě a cítila se tak akorát. V Praze bylo tak třicet, tady tak patnáct.
Jeden kluk mě oslovil s hláškou „Mari?“ Říkám si, že by tak říkali trávě? Ale ne, jen hledal nějakou slečnu.:)
Laďa v infocentru zabukoval noc v jednom hotelu. A tak zbývalo přebalit zavazadla nějak, abychom byli schopni je nést. Zrušit krabici na notebook a přeskládat to někam jinam. Konečné rozdělení bylo každý jeden kufr, on moji cestovní tašku a svůj menší batoh, já krosnu a svůj menší batoh a vyrazili jsme zjistit, jak se dostat na zastávku Farsta a čím. Metrem. Tedy Tunnelbana. Nějak jsme nenašli bezbariérový přístup(i když věřím, že někde je, všechno tu je ve městě i ve škole handikepovaným dobře přístupné) a tak jsme šli po schodech. Ne, nikdo vážně neměl tolik věcí jako my. Zablokovali jsme jedny dveře a tak nějak doufali, že se metro bude otvírat jen na jedné straně(někdy se ty strany střídají, ale měli jsme na téhle zelené větvi zrovna štěstí).
Kudy do hotelu? (Ve stejnou dobu mi přijde smska od Zdenky, co bydlí ve Stockholmu a zná se s Vaškem, kdy dorazíme...říkám si, že odpověď počká, stejně spíme v hotelu.) Skupinka tří teenagerů se nemůže dohodnout, jeden ukazuje doprava, druhý rovně... Oba máme na starost zavazadla o hmotnosti aspoň 50kg, což je, přátelé, víc než vážím.:) Ale mám je zase líp složená, Laďa chudák nesl moji těžkou tašku. Jdeme parkem, kolem vlakového nádraží, z kopce do kopce a hotel pořád nikde.
Začíná pršet. Ale to už jsme na ulici, kde stojí hotel a i ten je na dohled. Recepcí se rozlévá příjemné teplo. Máme pokoj 414. Každý patřil nějaké známé osobnosti. Johance z Arku, Napoleonovi, Aristotelovi, Ghándhímu. Ten byl hned vedle. Našeho týpka jsme neznali.
Jdu se osprchovat. Zvoní mi telefon. Kdo mi může volat? Zdenka. Kde jsme, že na Vaškovi pokyny vyzvedla klíče od našeho pokoje. Předávám telefon Laďovi, který bude umět líp říct „kde jsme“. Nakonec se se Zdenkou sejdeme něco kolem půl deváté na vlakovém nádraží Farsta, kde mi předá složku s klíči a nějakými lejstry od univerzity. Noc v hotelu už ale máme zaplacenou, takže zabydlovat se půjdeme až ráno.
Celá ta situace se stala tak absurdní díky tomu, že Vašek nám nedal vědět, že ji pověřil tím sháněním klíčů, což mě ani ve snu nenapadlo. A ji zase že to nevíme, tak čekala, kdy se ozveme... No stane se. Úmysl byl dobrý.:)
Středa
Po cestě v autobuse se zase normálně vyspíme a ráno na nás čeká ještě snídaně(a první kontakt s jejich pečivem...ještě jsme se neshodli, jestli málo solí nebo je to těsto sladší, každopádně je to takové, že nevíte, co si o tom máte myslet:)).
A pekelná cesta na metro. Přestup na linku na Morby, kde je zastávka Universitet. A cesta na koleje Lappis. Procházíme kampusem a je krásně. Upřímně, je mi to absolutně jedno. Už ani nevím do které ruky si mám kufr přehodit a tak když mi pak Láďa říká: „Podívej se na ty krávy,“ tak sjedu tři kolemjdoucí studentky pohledem a říkám si, že nevypadají nijak barbienovsky ani jim přece nemohl rozumět, tak co má. A pak se kouknu doleva. A tam je ohradníkem obehnaná louka, kde jsou krávy. No fakt. Za tělocvičnou, vedle dalších universitních budov. Chodíme kolem nich každý den od metra domů. V areálu jsme ještě viděli zajíce a něco, o čem si Laďa myslí, že to byla obří krysa, ale bylo to dost daleko na určení.
Každopádně si nedovedu představit, jak dotáhnu věci až na ten kopeček před námi. Stávkuju. Můj gentleman tedy vytahá kufry do schodů(třech!) a pak už zbývá jen zahnout k našemu domku 21, bojovat s tím, kde použít čip, kde klíč a kde kód(kdyby vás to zajímalo, tak vstupní dveře jsou na čip, dveře v patře na kód a dveře do pokoje, schránka a skříňka v kuchyni na klíč). A bydlíme!:)
V koupelně je záchod, umyvadlo a sprcha(ne kout, takže voda cáká všude, ale budiž). V pokoji je postel, noční stolek s lampičkou, menší stolek, křeslo, větší stůl a židle, knihovnička, šatní skříně. Dobré. Oproti standartnímu vybavení máme rozhodně něco navíc. Do okna nám ráno svítí slunce, ale máme žluté závěsy. A okna. Okna nejdou otevřít. Větrat můžeme jen takovou malou ventilačkou uprostřed. Nebo možná přes chodbu, kde okna otevřít jdou. Pokoj není ani moc malý, takže obavy o to, jak se sem vejdeme, nás zatím přešly.
Ve středu ještě zbývalo podepsat smlouvu o bydlení, zjistit, jak je to s internetem a s průkazkou na metro(na jazyk se dere šalinkarta, ale šaliny tu nemají. Ani tramvaje.:)).
Zařizuju si účet na internet, ale když se zkoušíme v knihovně připojit, tak nás to zaboha nepřihlásí. A tak si zas jdu cvičit angličtinu, což jsem v úterý odmítala:), a dozvím se, že můj účet bude aktivní tak za pět šest hodin. Nenajdeme tedy, jestli má být Laďa ve škole už ten den, číslo na jeho kamaráda, nic...
Vyrazíme do centra sehnat si místní simkarty. Od Vaška i od Zdenky jsme dostali tip na nejvýhodnější tarif. Podle letáčku je prodávají v trafikách, ale v té na T-Centralen došly. V dalším obchodě taky. I v 7-Eleven(což je obchod, který je tu všude, tak si nikdo nemusí pamatovat, kde nějaký je.:) Mají tam noviny, sladkosti a nějaký jídlo. Taková rozšířenější trafika. Ale stejně ten tarif neměli.). Bloudíme tedy centrem. Kolem je plno obchodů s oblečením, které nás nezajímají. Vstoupíme do trafiky, která má ve výloze jen vodní dýmky. A sem asi chodí tak málo lidí, že simky a tarify v pohodě koupíme.
Hledáme městské vlaky, kterým pojedeme k Laďovi do školy, a i tahle mise je úspěšná. Ke škole nás navigují červené cedulky. Přijde sice po všech prezentacích, ale dostane ještě složku s nějakými materiály, rozvrhem apod.
Přestoupíme už v pohodě. Večer se jdu podívat, co mají v místní samošce, co máme u kolejí, a Laďa jde napřed do kampusu, kde je signál školní sítě, bojovat se spuštěním eduroamu, o což se snažil už odpoledne. On je to teda spíš boj s Vistami, ale důležité je, že to dokázal!:) Kolem desáté se vracíme domů. Přece ještě nepůjdeme spát. Mohli bysme se podívat na nějaký film(on). To bychom mohli(já). Stulím se s tuleněm na posteli a čekám, jestli najde něco jiného než 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, které jsou rumunsky(?) a bez titulků. Plán to byl ambiciózní, ale do deseti minut spím jak kotě.
Ve čtvrtek už statečně vyrážíme na svou universitu každý sám. Vyprovodím milého na metro a jdu řešit jediný dnešní program dle programu pro exchange students. Student union membership fee. Přijdu půl hodiny po otevření Allhuset, kde to má probíhat(od 9 do 13) a moje pořadové číslo, co vypadne z krabičky je 151. OMG. Čísla se vyšplhala až k 500.
Čekat na něco s lístečkem je tu běžné. Jde to všechno nesnesitelně pomalu a tak se seznamuji s několika Číňankami a Finkou.
Po dvou a půl hodinách přijdu na řadu, zaplatím a odcházím do knihovny podělit se o dojmy ze Švédska s Martinem, Cínou, Eliškou a Hankou. Něco po čtvrté vyrážím za Laďou na jeho univerzitu, protože plán na pozdní odpoledne je jít nakoupit nějaké jídlo. Úspěšně přestoupím na T-Centralen a snažím se číst si místní Metro. Bez základních švédských slovíček se tu totiž asi neobejdeme. Trochu to chytám za pochodu, když jedete metrem a někdo vám do ucha zařve něco „Čeky“(možná nějak jinak) je to signál pro to, že vás chce předejít, a jak říká Laďa, být tam o pět vteřin dříve. V metru plno lidí spěchá. Strašně moc. A plno lidí tam je.:)
Z jeho školy odcházíme s Francouzkou, s kterou se seznámil Laďa, jejíž jméno by se dalo do češtiny přeložit jako svítání. Brzy ji ale opustíme, abychom sháněli křížový šroubovák a jídlo. Obchod s elektronikou. Třeba to tam budou mít. Nebo nám aspoň poradí, kde jinde. Jdeme tedy dovnitř. Zase lístečky s pořadím. Jsou tam tři lidi! A nic, z čeho by lístečky padaly nemůžem najít! Šroubovák překvapivě mají. O tom, jak si s ním přidělával večer disk do notebooku vám fakt nic nepovím.:)
Coop. Tedy jeden ze supermarketů s jídlem. O něco levnější než samoobsluha na kolejích. Začíná experimentování s chlebem, máslem, sýrem, salámem a podobnými věcmi, které budou chutnat jinak, ale musíme mezi nimi objevit něco, co bude chutnat nám. Kyckling je kuřecí. Legrační. A jogurt byl celkem dobrý. Ale výstižné bylo Laďovo(už doma ale): „Když to začíná rise, tak myslíš, že to bude rýžový?“ Byl.:) O jídle toho zatím nemám moc co napsat, plno objevování nás ještě čeká.
V pohodě se dostáváme domů a cítíme, že T-Centralen jsme už jakžtakž pokořili. Dokonce jsme identifikovali i švédskou telefonní předvolbu, i když všechny smsky od operátora ohledně výhodných nabídek jsou nám vážně k ničemu. Tři smsky dlouhá nabídka ve švédštině. (Před chvíli mi zase nějaká přišla.)
Ve švédštině je i moje nabídka tělocviků. Obsáhlý časopis, co má snad třicet stránek. Některá slovíčka odtušíte díky angličtině, němčině, latině, ale často fakt netušíte. No to se zlepší. Stejně tak našel jen švédsky Laďa nabídku kin. Návštěva kina by měla být v pohodě, filmy by neměly dabovat, ale aspoň by člověk rád tušil co kde a jak:)
Dvě věcí jsou znát už od tý doby, cojsme přijeli. Equal opportunities and recycling. V příručkách, jak se orientovat ve škole, máme i rady na sexuální obtěžování, bude gender day(podobu fakt netuším), u počtu zaměstnanců je v závorce dycky kolik z nich je žen, tipy na bary pro gaye. A odpadky? V kuchyňce máme asi devět košů. A před domem podobný počet kontejnerů. Laďu teda zaujal jen domestic waste.:) Většina jídel má ekologische variantu. I koupě nášeho toaletního papíru přispěla k tomu, abychom měli čistší vodu a vzduch.:)
Pověstný kolejní život zatím vůbec nepociťujeme, včera jsme přistihli jednoho spolubydlícího z patra, jak si jde do kuchyňky pro pizzu a teď dvě Portugalky zacpaly chodbu oblečením tak, že se nedá projít, ale je to až od našeho pokoje dál, protože bydlí naproti. Jak sem dokázaly dostat tolik věcí, nechápu. Takže je spíš umění tu někoho potkat, než že bychom trpěli tím, že nám někdo dupe nad hlavou, pouští hudbu moc nahlas nebo něco podobnýho. Zatím jen nikdo nechce vyhodit koš v kuchyni, ale možná vyměknu a udělám to sama.:)
Bydlíme ve druhém patře, ale kdyby šla otevřít okna, mohli bychom chodit tak. Naše hlavní budova, kde je studijní oddělení a počítačová učebna a bufet apod, má jako přízemí pro změnu patro čtvrté, takže to není moc určující.
Jo a počasí. Na fotkách je vidět, že je krásně. Je asi kolem dvaceti stupňů, což tady znamená kraťasy, sukýnky, zmrzlinu a tak. Snad se nějak aklimatizujem.:)
Jestli vás něco zajímá, tak se ptejte, určitě jsem o všem nenapsala. Dnes jsem Laďu se svačinou poslala na seminář o International Communication a já mám nějaké informační schůzky o akcích v semestru a frontu na internet a tak. Večer máme oba zahajovací party.:)
Ještě praktický dodatek, máme teda nová telefonní místní čísla, takže na českých nejsme dostupní, a adresu na přání taky sdělíme.:)
Dopsáno 21.8. po poledni.
