sobota 31. října 2009

Konec října trochu seriózněji

Další moje potřeba byla ukojena. Podle receptu od Laďovy maminky a díky koření od babičky jsem ve středu uvařila buřtguláš. Dokonce v té době proběhl úklid naší kuchyně, kde je už k žití, a odmražení jednoho mražáku.

Včera jsme byli na předčasné Halloweenské party, kterou pořádala moje spolužačka Kandice z Kanady. Zabavnej byl tak Švéd, co šel za sovětského pohlavára a chtěl podpořit od Li Puiho z Hong Kongu v tom, jak je komunismus super, ale ten se k tomu nějak neměl. Bylo tam děsně narváno. Plno lidí v kostýmech. I já. Pro někoho je ale Halloween evidentně příležitost, kdy můžete jít mezi lidi jen ve spodním prádle, omotat se obvazem a říkat tomu, že jdete za mumii. Laďa mi říkal, že jedna z těch holek byla těhotná, tak že je moc nesledoval. Ne, nebyla, to byla moje spolužačka Shannon, holt každý se nebojí nosit svoje kila.:) Alkoholu až tak moc nebylo. Hudba dost nahlas, jak už to na party bývá. Cestou zpátky(bylo to u nás v ulici, takže to netrvalo dýl jak pět minut:)) jsme mluvili o party, kterou bychom dělali my. Navrhovala jsem napsat na letáčky, že by byla pro nerdy, ale podle Ladi je to předsudek a i na party bez alkoholu a s deskovkama by přišli normální lidi.:)

Někdy bych si přála, aby ostatní lidi věděli víc, než jaký máme hlavní město... O tom, že Klaus je poslední, kdo nepodepsal, psali ale tenhle týden i v Metru. A Metro je přesně to, co je Metro u nás, ne nějakej honosnej plátek. Mluvila jsem tenhle týden asi dvě hodiny se Švédkou, co bydlí u nás na patře a ta ani nevěděla, že nemáme moře, když došlo na téma ryby. Nebo zas někoho překvapí, že máme vlastní jazyk.

Dneska jsme byli v Technickém muzeu. Popíšu vám to jako holčička. Bylo tam plno letadel, aut, kol, motorů, telefonů, starých počítačů a ještě nějakých strojů, kterým jsem nerozuměla. Kaplanovu turbínů podle nich vymyslel Rakušan. Pak tam byla část o cestování do vesmíru. Triky se zrcadly. Starší vynálezy, co jste si mohli vyzkoušet. Egyptské zrcadlo, kladka na pět způsobů, dalekohled, mikroskop, stavění mostu, magnety, natáčení filmu, poskládat orgány figuríně do břicha... Pestré to bylo. Interaktivní.:)

naše věž:)

Poslední část, kterou jsem byla schopná vnímat byl sport. Zkoušeli jsme kdeco. Jak daleko dosáhneme, jak vysoko vyskočíme, jakou máme rychlost reakcí, jestli přejdeme po laně, jakou máme sílu v ruce, trenažér lyžování, kladkostroj a na závěr jsem se vyčerpala už při spouštění sudu, v kterym jsem Laďu měla zvedat, naštěstí ho to pak nudilo, takže to skončilo relativně brzy. Muzeum má dokonce i část s vynálezy žen, ale to už jsem byla unavená, abych to vnímala a mezi námi, byly to fakt "pecky".

z prvního sálu. Když si to potočíte, jako byste tam byli.:) Přibližně po třech hodinách a půl jsme se potemnělým parkem vydali domů. Hladoví.

pondělí 26. října 2009

Jupí:)

Mám kabát!:) Ne tak ledajakej. Můj kabát, co mám už nejmíň od septimy, dorazil. Zrovna je teda teplo, (počasí u nás a v ČR tak nějak od oka porovnávám tady http://www.mzv.cz/stockholm) ale ono to přijde. Konec marného nahlížení do schránky po ohlášce! Konec jeho řečí o tom, že mi asi nic neposlali! Dnes je šťastný den.:)

Taky nám dneska začala druhá půlka semestru. Což v mym případě probíhalo asi tak, že jsem si o půlnoci říkala, že tu práci do školy dodělám ráno. A kvuli citacím jsem procházela sylabus. "A sakra, zítra mám čtyři hodiny školy. To to neudělám zítra. Musim teď(před tímhle rozhodnutím si představte asi tak dvacet absurdních výmluv, co vás napadnou a la chce se mi spát, tak nepůjdu do školy, neodevzdám to, vyhodí mě, však je to můj život...Laďa mi pak říkal něco o časové preferenci a o tom, že se musím rozhodnout, kdy to udělat, tak jsem se radši rozhodla prokrastinaci pokořit a dorazit to, abych mohla v klidu usnout, místo toho se mi o tom zdálo, budila jsem se a ještě jsem si dělala poznámky o úpravách). A ráno vstávat. Ach nee." Ale stalo se. I Laďa šel na zkoušku a něco tam napsal, teda spíš spočítal. Věřím mu že dobře. Jak jinak.:)

Dneska jsem na paní Nataše vyzvídala, jestli Švédi prodávají mák(jen v kořenkách), tvrdej tvaroh(v Lidlu), co všechno dělají z mletého masa, když je ho v obchodech tolik, co pečou na Vánoce, jak tu peče ona(hodná, říkala, že je tu jiná mouka, která se nechová jako ta naše, protože má jinej obsah lepku,ani margaríny, které jsou moc vodnaté, ale že se člověk naučí lavírovat i s tímhle). Taky říkala, že Klaus přišel se svými požadavky dost pozdě a že místní noviny otiskly i Havlovu kritiku Klause, co jste možná četli(já ne) a že i když nemáme prezidentskou republiku jako Francie, tak ho média vnímají jako že mluví za celou zemi. A taky nás překvapilo, že Talin je v Arménii. V Estonsku je Tallin. Ale tak to vy víte.

A uplně bych zapomněla, kapesníky aní Nataša hodně chválila a říkala, že je to kulturou národa, že u nás byly v 16. století a kde byli oni(na to jsem radši nic neříkala) a jen ať to hezky dál propagujeme, že látkový narozdíl od papírového může i zaškrtit ránu nebo sloužit jako rouška při požáru.

Španělka včera urobila scénu, že s insectem(kdo ví jakým) bydlet v pokoji nebude a zase se sbalila a na pár dní tu máme snad nějakého Íránce, nebo co to Laďa říkal.

sobota 24. října 2009

Pár střípků z našeho života

V pátek když jsme jeli po Dinosaurech metrem a ukazovali si, jak velkou kdo viděl krysu, paní naproti nahodila znechucený obličej a chytla se manžela. Kdyby nám tak rozuměla, říkala jsem, ale nemohla. Když vystupovali, tak se nás její muž ptal, jakým jazykem mluvíme. Albánsky? Czech. Interesting. Taky myslim.:)

Jak vypadám v očích cizinců záleží i na kontinentu. Asiati vidí Evropany jako hodně podobné, stejně jako my je. Že vypadám jako Francouzka, mě potěšilo. Jednou se mě dokonce někdo ptal na složení jednoho jídla v domnění, že jsem Švédka. S mými vlasy určitě.:) Kanada. Why not.

Od soboty máme auto. Já nemám řidičák, takže o něj nemusíte mít strach. Je docela malý. Ale použiju ženský popis, pěkný červený. :) Není ani na leasing, jen trochu líznutý. Každopádně jsme rádi, že ho máme.

Dalo se předpokládat, že se Laďovi okoukám, když mě uvidí každý den. Ale že to přijde tak brzo? A tak mezi nás přišla Malwe. Zatím vaří jen kebaby z pavouků, vajíčka na bylinkách a ryby, co uloví. Hodně chodí do lesa, ale i do města si zajde. Má trochu výstřední vkus, ale třeba z toho vyroste. Včera mě dokonce přesvědčoval, že by on mohl místo mě vařit a já na ní dávat pozor, když jde lesem a tak. Chvíli nás tak i nechal. Ale jak je mým zvykem, tak jsme napoprvé zabloudily(respektive to maličko přepálily). Druhý pokus už byl lepší. Ještě mě ta holka snad naučí rybařit. Však mi taky na Facebooku vyšlo, že budu za deset let rybářem a ulovím žraloka, tak je pomalu potřeba začít na tom pracovat.

Po nočním rozhovoru s Švédem Nemámrádsršně Laďa hodil do kuchyně papír svolávající další kitchen meeting. Službu příští týden máme my dva a naše kuchyně je v katastrofálním stavu a nepřijde mi fér dělat práci za několik předchozích služeb, co se na to vybodly. Ostatní na to totiž zvysoka kašlou, a tak je podlaha neskutečně špinavá, každej tam po sobě nechá nádobí, služba nevynáší koš atd. Včera si tam šest Číňanů(bydlíme tu se samými Švédy mimo Francouze s přítelkyní a Číňana Úa:), Litevka se odstěhovala ke svému novému švédskému boyfriendovi a od 1.11. očekáváme místo ní Španělku) udělalo prima sobotní večer se spoustou cigaret a jídla. Ale ráno vyvětráno a stopy odklizeny. Vivat jim!


citace z lamera:

#34290 +

Tereza> co mas za auto?
<
Meloun> Chceš to říct odborně, nebo stačí jen tak jak to stačí většině holek?
<
Tereza> No řekni mi to jako holce to je jasný ne?
<
Meloun> Stříbrný
Komentář: Fakt jí to stačilo :D

pondělí 19. října 2009

Netrpělivá

Už jsem ve stavu Pepíčka, co má čekání dost a má chuť vyhrožovat. Čekám na ten balík už dva týdny. Doufám, že to neskončí stádiem "tak si tu lopatičku zkrkej". No ještě počkám... Do rána.:)

Jinak nám tenhle týden začalo první zkouškové(rozuměj první ze dvou). Je totiž už polovina semestru. Divné, když Němci sotva začali chodit do školy, ale tak je to tak.

Ale z dnešku mám dobrý pocit. Konečně se mi povedla prezentace tak, abych byla sama spokojená a ještě jsme cestou ze školy vedly s Christinou zajímavou debatu o víře(v mém případě tedy spíš nevíře) v Boha. Potom co jsem minulý týden vysvětlovala Shannon naši politickou situaci, už tohle bylo v pohodě.

doporučená literatura ke studiu:
Pepíček píše dopis Ježíškovi: "Celý měsíc budu hodný, když mi přineseš počítač." Sotva dopis dopíše, pomyslí si, že celý měsíc to nevydrží, roztrhá dopis a napíše nový: "Týden budu hodný, když mi přineseš počítač." Znovu zapřemýšlí: "Týden to asi nevydržím." Roztrhá dopis a napíše nový:, "Jeden den budu hodný, když mi přineseš počítač." Znovu zapřemýšlí a uvědomí si, že nevydrží být hodný ani jeden jediný den. Podívá se na stěnu, uvidí obraz panny Marie, vezme ho, sundá a zavře do skříně. Píše nový dopis: "Ježíšku, zajal sem tvoji matku. Výkupné je počítač."

Myška si hrabe díru, jde okolo ježek a povídá: Myško, nenamáhej se zbytečně, zajdi za krtkem ať ti půjčí lopatu a díru si vykopej.
Myška teda jde,když je 5 metrů od domu krtka říká si pro sebe: ten krtek je ale takovej lakomej, já nevim on mi tu lopatu určitě nepůjčí...jde ale dál. Když je 3 metry od domu zase povídá: ten krtek je ale fakt takovej lakomej blbeček on mi tu lopatu určitě nepůjčí...jde však dál. Když už je metr od domu zase se zastaví a říká si: ten krtek je ale opravdu takovej debil on mi tu lopatu určitě nepůjčí...jde přesto dál, dojde až ke krtkovu domu, zaklepe, krtek otevře, myška zvedne cihličku co leží na zemi, flákne ho s ní přes hlavu a povídá: Tak si tu pitomou lopatičku sežer!

neděle 18. října 2009

Jak jsme šli třikrát do kina na dva filmy

Sypu si popel na hlavu, ale to, co je v titulku je moje vina. Celé to začalo tak před dvěma týdny, kdy mi Laďa neprozřetelně slíbil, že se mnou teda na ty Banány pujde. Nechal na mě cestu na místo, takže jsme se hned pro začátek minulý pátek ztratili. Kino svítilo neonovými barvami a mělo vizáž tak třicátých let. Kde jinde by mohli dávat dokumenty a nezávislé filmy. Ale narozdíl od toho, když jdete v Brně do Artu a přijde většinou pár lidí, tak tady stály hloučky. Fronta několik metrů ven. Premiéra. Vyprodáno. Jsem fakt u takovýho filmu nečekala. Ale tak zjevně je tu jiná atmosféra ve společnosti. Tak jsme jeli domů.


Tak jsme šli tenhle čtvrtek, to už nás tam bylo tak dvacet(ale dávají to každý den dvakrát, masakr). Psala jsem předem mail, v jakym to je jazyce, jestli tomu budeme rozumět, když neumíme švédsky. Anglicky, španělsky. Nepřála bych vám vidět jeho pohled, když mluvili španělsky, snažila jsem se ho přesvědčit, že švédština je skoro jako němčina a trochu přece může těm titulkum rozumět, ale nedal si říct.:) Ale vydržel to. Každopádně i anglicky mluvili dost.:) Bylo to divný. Když čtu dycky v pátek Metro, tak ve víkendové příloze je hodnocení filmů. Čtyři hvězdičky pro District 9, Bastardy i Banány. Čekala jsem něco profesionálnějšího. Možná jsem zhyčkaná těmi americkými pointami, kterou to nemělo. Pár záběrů z plantáže, plno od soudu a z advokátní kanceláře. Frustrovaní muži, co kvuli pesticidům nemohli mít děti. Jenže dávno. Firma Dole. Můžete třikrát hádat, jaké banány jsme si koupili o den později. Nebylo to až tak přesvědčivý no. Řekněte si třeba, že jsme to nepochopili.

A taky jsme šli v pátek na premiéru Vzhůru do oblak. Upp.:) Odpoledne. Ale na anglickou verzi, takže tam malé děti nebyly. Reklamy tady na to byly už ty dva měsíce, co tu jsme, kamarádi říkali, že je to dobré. A imho bylo. V 3D. Laďa říkal, že čekal díky recenzím víc. Nebudu tady metat spoilery, třeba by to někomu mohlo prosvítit plískanice, co máte v Česku.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Abyste si nemysleli, že jsem infantilní jen já, tak si šel dnes pro písek na pískoviště do školky, co máme naproti domu. Ale protože se ve svym věku(maličko by vyčníval?) stydí si hrát s ostatníma dětma, tak si písek přinesl domů. A protože je to fajnový chlapeček, co nemá rád mokrý písek, tak si ho vysušil v troubě. :) Ale tak zase si poradí. To se cení.:)

sobota 17. října 2009

V oranžových tónech

Dneska v noci se mi mimojiné zdálo, že se Říza vrátil z Erasmu a jak lidi říkali, že se změnil. A že jsem seděla doma na křesle a dávala mamce věci na žehlení a přela se se sestrou o počítač s tím, že já přece odjedu, tak ať pro teď mi ho dá. Že pojedeme s Láďou do zahraničí. A pak jsem se vzbudila a říkala si, taková blbost, kam bychom jezdili. Koukla jsem na peřinu, moje povlečení supr, jsem doma. I s ním. Wow. Ale ta skříň je divná. A ty domy naproti. Sakra, vždyť my jsme odjeli! Před dvěma měsícema! Maličko šok.:)) Ale nebojte, nějak jsem to zpracovala.;)

Jinak sníh tu nemáme. Stromy jsou v podzimním šatu a oparu. Prší a je asi pět stupňů. Včera jsem se toho Švéda, co ho znáte z historky o sršňovi, ptala, jak moc zima tu asi bude a říkal, že max minus 20, ale spíš tak minus 10-15 většinou. OMG.:) Laďa mě pak uklidňoval, že má velký oči a přeháněl, tak uvidíme. Emelie zase říkala, že v zimě jde člověk tak na půl hodinky ven na mráz, na slunce a jí hodně sladkostí, aby tu tmu nějak přečkal. To jsem teda zvědavá.:)


Jak mi píšete, že v českých obchodech už jsou Vánoce, tak tady ne. Tady si konkuruje příprava na dva jiné svátky. Halloween a Alla Helgons Dag. Navzdory tomu, že jsme poslední group work psaly i o tom, jak je Halloween pro Švédsko nepůvodní a přenesla se z něj jen ta komerční a zábavná složka, tak mám docela náladu jít pak v kostýmu na nějakou party. Po celém kampusu visí letáčky s dýněmi už teď. Dýně mají ostatně i na trhu. Kandice, která je z Kanady, si jednu nadšeně koupila na pumpkin cake a pak taky na vydlabání, že. Dušičky tu mají podobnou podobu jako u nás, řekla bych.

Každej den se chodim dívat do schránky, jestli tam už nebude ohláška o balíku. Jak malý dítě, co se těší na Vánoce. Jo a taky bych si chtěla postavit iglu. (Až bude sníh, ale to je snad jasný.) Tak to by snad k mojí infantilnosti pro dnešek stačilo.

úterý 13. října 2009

V posteli s Kunderou

Stejně jako v ČR i tady klesá venkovní teplota. O to silnější bylo moje zklamání, když jsem včera šla vyzvednout balík, který do Stockholmu dorazil už v pátek(ne tak na naši poštu) a zjistila, že není pro mě. Ne že bych Laďovi ty věci nepřála, jen už se fakt těším na svůj kabát. Ačkoliv v lese stále rostou borůvky a cestou do školy mohu nohama šustit v barevném podzimním listí, zítra bychom se už měli dostat k nule. Brzo to přišlo, moc brzo. Dneska byly asi tři stupně. Ztratila jsem se ve městě(ne neptejte se jak:)), našla se, ale slušně promrzla. A tak jako ostuda čtu teprve dnes Nesnesitelnou lehkost bytí. Tohle se mi líbilo: "Co je to závrať? Strach z pádu? Ale proč se nám dostaví závrať i na rozhledně opatřené bezpečným zábradlím? Závrať je něco jiného než strach z pádu. Závrať znamená, že nás hloubka pod námi přitahuje , vábí, probouzí v nás touhu po pádu, které se pak vyděšeni bráníme."

Filmu bylo vyčítáno, že knihu zploštil jen na děj. Kundera se od něj distancoval. Viděla jsem ho se sestrou tak před pěti lety. V hlavě zůstal jen obraz Tomáše v nemocnici, Sabiny v ateliéru a dojem, že herci nevypadají jako Češi.

Koncem si otevřu most k úkolu od Martina. "Svěřila se s tím zážitkem francouzským přátelům. Divili se: "Tak ty nechceš bojovat proti okupaci své země?" Chtěla jim říci, že za komunismem, fašismem, všemi okupacemi a invazemi se skrývá základnější a obecnější zlo; obrazem toho zla se pro ni stal pochodující průvod lidí, kteří vztyčují ruce a křičí unisono stejné slabiky. Ale věděla, že by jim to neuměla vysvětlit. V rozpacích převedla rozhovor na jiné téma." Příště tedy o tom, jak ostatní Evropané vnímají EU a Lisabon.

PS pro znalce seriálů. "A tohle uhodneš?! Tohle uhodneš!"

neděle 4. října 2009

Jak jsme byli na rautu

Tenhle článek má dvě příčiny. Prokrastinace(pracuju na prezentaci do školy) a abyste nám záviděli.:) (Druhý důvod je hyperbola, ale kdo by to nepochopil, tak doufám, že náš blog nečte, protože bez smyslu pro humor a ironii lze něčemu jen těžko porozumět. Teda aspoň já v to doufám u spousty věcí, co Laďa vysloví. Kdyby to myslel vážně...no radši ani nepomyslet.:))

Asi tak před dvěma týdny jsme dostali pozvánky na slavnostní uvítání ve Stockholmu v Stadshuset/City Hall, vstupenky(na jméno, zdarma) si vyzvednout(u nás tradičně fronta), naše univerzita jich měla 260, Laďova asi 100 a to je jich tu ještě pár dalších, takže bylo zřejmé, že nás tam bude pár stovek.

Jak jsme strávili dopoledne popisovat nebudu, ale vycházeli jsme celkem pozdě. V obleku a šatech. V připojených informacích totiž stálo "Dress up nicely". Už cestou na metro jsem byla nucena přislíbit, že mu koupím další paprikové Pringels(což je potravina, na kterou tu drží monopol ten Arab?, co má večerku u nás v kampusu, nikde jinde nejsou k sehnání, jedny další jsem prohrála v sobotu v sázce o to, kam se ztratila vedlejší souprava metra, vlastně si myslím, že jsem docela odvážná, že se s ním ještě vůbec sázím, protože jsem totiž asi nikdy nevyhrála), protože jsem ho zmátla tím, že jsem mu vzala vstupenku, ale ne metrocard, která údajně ležela vedle, takže ji teď nemá. Navíc ačkoliv jsme jeden hledali City Hall v mapě v knížce a druhý v googlemaps, tak jsme ani jeden nevěděli kudy že tam. Shrňme si to. Začátek byl pěkný propadák.:)

V metru bylo relativně dost mladých lidí v oblecích a šatech, tak jsme se rozhodli, že půjdeme s davem. Na místě jsme se museli rozdělit, abychom se každý zapsali za svou univerzitu a pak už začala zábava. Ať už to znamená rozhovory se známými lidmi(kterých jsme tam čekali víc), nealko a jídlo zadarmo nebo komentování kohokoli a čehokoli česky, což se časem ukázalo méně bezpečné, než jsme čekali. Možná jste si toho už všimli, ale Laďa netrpí nějakou přehnanou úctou k autoritám. A tak vám neřeknu o čem byly projevy. Pamatuju si něco jako "beautiful, welcome, city hall".:) Omluvou mi může být leda, že to nebylo moc nahlas. Netrápili nás dlouho a konec byl o tom, že další jídlo je i nahoře. Stáli jsme v Blue Hall a nahoře je slavná Golden Hall, kde každoročně probíhá banket po předávání Nobelových cen. To, že se v ní nacházíme, jsem ale zjistila až pár minut potom, co jsme přišli nahoru, vystáli frontu na jídlo, objevili efektní a funkční držátka na skleničky, která si přiděláte k talířku a šli si to někam odnýst, kdy Laďa pronesl něco jako "To bude ta Golden Hall" a já zvedla hlavu a teprve se rozhlídla, což komentoval tím, že jsem strašná, že jsem se tam fakt přišla jen najíst. No co. Nebylo moc co jiného dělat. Lidé ve skupinkách obsadili zábradlí a lavičky, talíře naložené rostbiefy, lososy, místními masovými koulemi, saláty, ovocem od melounu, přes ananas, mandarinky až po hrozny. Číšníci roznášeli džus, Pepsi a vodu. Dalo se tak leda korzovat a hledat někoho, koho člověk znal.

Stáli jsme nahoře u zábradlí a zatímco kritizoval můj způsob loupání banánu, ozvalo se něco jako "Vy jste taky Češi? Odkud jste?" A tak jsme se seznámili se dvěma Češkama na praxi na Karolinska Institutu.

Když jsme scházeli dolů s tím, že atmosféra už je vyhazovací, jelikož nové jídlo se nepřináší, skleničky se sklízí a je víc tma(což byla spíš vina slunce, než slabých světel, což byl ostatně názor jedné slečny, že je to taková švédská atmosféra), zastavila nás kudrnatá blondýnka, která je tu přes VUT s tím, že nás představí svému spolužákovi a ještě jedné slečně a musíme podniknout nějakou společnou party nebo tak něco. Srovnali jsme naše dojmy z města, bydlení, jídla, cesty sem a stýskání si(po češtině se mi nestýká a že bych si přála kufr plný jídla z domu, tak na to asi nemám nějak metabolismus už od narození) a šli pro můj svetr do šatny a ven k vodě.

Dobrej raut. Slušný průměr.:) Mohlo to být delší a víc známých. Když jsem přemýšlela nad tím, proč nám tohle připravili, tak jsem pronesla něco jako "Asi máme pilně studovat, abychom pak dělali kariéru a chtěli chodit na samý takovýhle bankety po týhle zkušenosti." Můj milý prý k tomu tuhle zkušenost nepotřeboval, ale aspoň se najedl. Tedy tvrdil to asi tak pět minut po odchodu. Po dalších pěti minutách už začal zvažovat další jídlo. Nepochopim tohle.:) Men.:)

Bohužel jsme si nevzali foťák, ale fotilo plno lidí, takže pak někde třeba z facebooku z nějakých galerií.

P.S. (Pro potvrzení toho, co jsem napsala...) Už má zas hlad. Blbne nám tu na blogu čas, ale je čtvrt na deset.
"Co budeme večeřet?"
"Už jsme přece jedli."(rozumějte večeřeli)
"Ale to už je dávno."
"Já jsem to ale ještě nedojedla..."
"Tak aspoň mně můžeš něco udělat..."
Ale jo. Přijde mi, že by klidně mohl přibrat.

pátek 2. října 2009

Laponsko 1

Posledni dobou se tu neobjevilo moc novych prispevku. Vinu jde hazet na 2 veci, jednu pozitivni a jednu negativni.

1. Lenka se rozhodla, ze uz na blog psat nebude, protoze to podle ni cte moc lidi. To je ta negativni.
2. Ja jsem byl od ctvrtka do stredy v Laponsku, na dalnem severu, bez internetu. To je ta pozitivni :)

Laponsko

Ve ctvrtek rano jsem s velkou litosti musel na lestiste, misto na hodinu mikroekonomie. Doted mi to lame srdce, takze vam musi byt jasne, jak mi bylo toho osudoveho rana. Pro jistotu jsem samozrejme vyrazil pozde, jak je mym zvykem, abych si stihl dodelat tousty.

Kdyz jsem jel metrem, teple tousty v batuzku, rikal jsem si, ze to v pohode stiham, i kdyz jsem vyrazil trochu pozdeji. Lokalni vlak taky na cas, pohoda. Nez jsem ovsem nastoupil do autobusu.

Na lestisti jsem nidky nebyl, jedine co jsem se z wikipedie dozvedel, bylo kolik letadel tam v kterem roce spadlo. Jenom asi 10 polozek, takze v klidu :) Nicmene i s takto ubohymi inforamcemi mi zacalo byt podezrele, kdyz nas autobus vjel na rozestavenou silnici bez povrchu a nasledne zacal splhat pres delici pas silnice. Otocka o 180 na kruhovem objezdu me duvere taky nepridala. Nastesti se po 10 mucivych minutach propletani se lesem a stavenisti na obzoru vynorila silueta letistni budovy a me bylo jasne, ze to tentokrat stihnu. Dokonce celych 45 minut pred odletem :)

Na letisti uz jsem potkal zbytek vypravy. Pavel, Michal, Lucka a Petra, vsichni studenti zemedelky v Praze. Po kratkem seznameni a nezbytnem odbaveni meho batohu a jejich spolecneho kufru jsme se sli nechat zkontrolovat, jestli nahodou nechceme na konec toho kratkeho seznamu na wiki pridat i let DY 484 smer Lulea.

A jak uz to tak byva, ukazalo se, ze ano. Vyjimecne jsem to nebyl ja, kdo si v kapse zapomel nuz, ale Pavel a Lucka, kteri se kazdy pokouseli na palubu pronest nitroglycerin schovany v deodorantu ve spreji. K jejich stesti nejen ze nebyli na miste zastreleni, ale jeste se jim povedlo slozite ziskane trhaviny alespon uschovat do velkeho zavazadla.

Samotny let prilis zabavny nebyl, nicmene usnout se mi nepodarilo, i kdyz jsem noc predtim nespal. Me diky patri asi 4letemu parchantovi o tri sedadla za mnou, ktery v noci evidentne spal az moc.

Po priletu jsme obdrzeli vypujcene auto, diky nedostatku pujcovny prijemny upgrade z VW golf na Octavii combi. Plni radosti jsme vyrazili na cestu, o budoucich komplikacich netuse.

Coz se zmenilo zhruba na prvni krizovatce. Svedsky system znaceni je sverazny. Malokdy jsou k videni vetsi mesta. Navic co na mape vypadalo jako jedina silnice v cele Lulei, se ukazalo jako prumerne velka ulice. Nase trapeni na bezejmenem predmesti vyresila az matka s kocarkem, postavicka ktera nas mela provazet a zachranovat az do konce dovolene, v temer kazdem vetsim meste.

Cestou z mesta jsme jeste navstivili mistni skanzen/stare mesto, plne krasnych drevenych domku. A jednoho kostela, ktery si navzdy budeme pamatovat, nikoli kvuli vyzdobe nebo vysoke vezi s napisem "DeoGloria", ale kvuli moznosti prispet na chude kreditni kartou.

Dalsi zastavka byla na polarnim kruhu, ktery jsme o par hodin pozdeji prekrocili. Pruvodce psal cosi o stanici se suvenyry, nicmene nam musela stacit plechova deska a male odpocivadlo. Coz zklamalo zbytek vypravy pomerne znacne.

Zbytek dne nam pak uz sebrala jen cesta do ubytovani v narodnim parku Abisko. A nemalou cast hledani naseho konkretniho hostelu. V popisu z webu to znelo jasne "If you come bay car you have only to follow the sign to Abisko Fjällturer, Youth Hostel, Dog Camp."
Zkusenost uci, ze tyhle popisy, co zni jasne, znamenaji jenom problemy. Taky ze jo. Cedule tam sice byly, ale asi 30x40 cm velke a priblizne 20 cm nad zemi. O tom, ze v pulce cesty se silnice zmenila v polnacku, coz nas na prvni pokus prinutilo otocit se v domeni ze jedeme spatne, ani nemluve. Nakonec ale vsechno dobre dopadlo, a k nalezeni toho praveho domku nam stacil jeden omyl, ktere se ukazal byl rezidenci mistniho moviteho podnikatele. Ja jim rikal ze nas hostel to nebude, ale nadeje byla moc silna :)

I kdyz nakonec nebyl nas hostel zdaleka tak spatny. Utulne prostredi, kuchyne slusna a 3 pokoje, ve kterych jsme se rozlozili. Spodni patro s nami navic sdilel jenom spanelsky par, ktery se zahy ukazal jako velmi pratelsky.

Po veceri jsme se jich totiz zeptali, jeslit by si s nami nechteli zahrat Citadelu, protoze holkam se nechtelo hrat a tak by nas bylo malo. Souhlasili. Po mem uz rutinnim vysvetleni pravidel se vsichni tvarili celkem zmatene. A jak odhalila prvni hra, byli. Ale potesilo me ze aspon po hre nekdo rikal ze v poslednich dvou kolech uz zacinal chapat co se v te hre deje a resit strategii :) Po vycerpavajici Citadele jsme se kazdopadne odebrali nakute, abychom byli cerstvi na narocny den, ktery nas cekal.

Tak a takovy byl den prvni, ted se teste az se dokopu sepsat zbytek :)