Silvestr

Strávit přelom roku jsme se vydali do Rikstenu, což je místo, kde by Laďa bydlel, kdyby bydlel na svých kolejích(což by mělo tak deset výhod oproti našim, ale nemohli jsme to vědět a co se jednou stalo, už nejde odestát). Nahlásili jsme se na international dinner na osmou. Vyjížděli jsme tak, že bylo jasné, že dorazíme pozdě, navíc nám ujelo už první metro, takže navazující vlak na centrále jsme minuli o minutu a šli se aspoň najíst do McDonaldu. Což vzhledem k tomu, co následovalo, byl dobrý nápad.:)

Vlakem jsme dojeli do Tullinge, nesla jsem tašku s jídlem, Bangy a foťákem. Mapu jsme si chtěli vzít. Máme skvělou podrobnou. Zůstala doma. Měli jsme projít zástavbou, lesem a být tam. Prošli jsme zástavbou, lesem a skončili na velké křižovatce. Volali jsme Janě, kudy dál, popsali jí místo, kde jsme i se jménem zastávky autobusu. Rada byla prostá, leč k ničemu. Jděte po velké hlavní cestě, to nemůžete minout, je tam jen jedna cesta. Vydali jsme se ještě dál, přešli trať, došli na další kruháč, o kterém mluvila(na úplně jiný). Sněžilo.

Zdroj Laďa a Lenka ve Švédsku

Místní řády na zastávkách jsou dejme tomu slabší. Je tam jméno zastávky, cílová stanice, případně významné uzly a kdy to jede, ale ne přesný výpis stanic jako u nás a za jak dlouho na nich jste. Rozhodli jsme se vrátit a prozkoumat víc mapu u silnice(což tedy nebylo moje, ale Laďova úloha). Byli jsme o dost dál a jinde, než jsme chtěli být. A tak nezbývalo to otočit a po jedné opuštěné silnici respektive stezce vedle ní jít konečně do Rikstenu. Když jsem nemohla, tak mi i gentlemansky vzal to jídlo, kterého se pak nechtěl vzdát, aby trpěl.:) Po desáté voláme Janě, že jsme v Rikstenu, tak tedy kudy dál. Doprava, tak za minutu jste tam, jdu vám otevřít. No dobře. Po hodině a půl v nočních tak minus deseti, sněhu všude kolem jsme dorazili na místo, kam jsme měli dojít za půl hodiny. Večeře už skončila, ale dost toho zbylo, tak jsme si ještě něco mohli dát. Holky ocenily moje chlebíčky s netopýry a kytičkami, tak jsem měla radost.

Pomalu byl čas vyrazit do města na ohňostroj. Kdo byl na Ignis Brunensis tak je zmlsaný, ale proč by i tady nemohli mít velký městský že. A ta atmosféra ve městě... Jenže do města se chtělo hlavně Španělům, kteří mířili do klubu. Z Čechů jsme uplně nezlomili nikoho, takže se nakonec zůstalo v Rikstenu. Devět Čechů(4) a Češek(5) od dvaceti do pětadvaceti. Hodina a půl do půlnoci. Čechy i Morava daleko. Pořád vás nenapadá program? Sněženky a machři. Klasika, kterou neznal akorát Laďa. Hlášky, co všichni znáte. Před půlnocí jsme se oblékli, vzali prskavky, flašku a foťáky a vyrazili na letiště. Ale nedošli jsme tam, bylo pozdě. Tak jsme přelom roku strávili na takovém náměstíčku mezi rodinnými domky blízko jeřábu. Laďa alkoholu ještě nepřišel na chuť, já teď pít nemůžu ještě pár měsíců, ani jsme si nezapálili, no byli jsme za slušňáčky.:) Od okolních domků lítali petardy a rachejtle ještě půl hodiny po půlnoci, kdy jsme šli dokoukat Sněženky. Sama za sebe můžu říct, že jsem pak doufala v nějakou akci, ale pustil se seriál, lidi postupně zívali, tak jsme o třičtvrtě na dvě vyrazili směr Tullinge na noční autobus a la rozjezd, tentokrát po lepší cestě. Leč autobus měl spoždění, tak jsme dobrých dvacet minut přešlapovali na zastávce s opilci, co co chvila padali do sněhu. Z centrály metrem domů, od metra pěšky a pohádky je konec, neboť po čtvrté jsme byli doma.