Comeback

V životě potřebujeme jistoty. Že druhé ráno zase vyjde slunce, že se vzbudíme ve vlastní posteli a teplé kakao nás probere, jako už od školky, kdy nám ho dělala maminka. Rádi nacházíme věci na svém místě i fyzicky. Jdeme každé ráno do školy kolem stejného obchodu, domů, stromů, vše je jak má být a my pak cítíme, že systém je harmonický, že dává smysl. Dokud nám to něco nenaruší.

A tak jsme každý den chodili z domu a domů kolem krav. A jednoho dne z ničeho nic krávy zmizely. Tráva byla posekána a krávy nebyly. V duši bylo prázdno. Jako když přijdete o kamaráda. O někoho, komu můžete zamávat.

A tak nadešlo pár smutných týdnů. Dnů, kdy jdete do školy a smutně vzpomínáte na někoho, s kým jste mohli být jen chvíli. Marně hádáte, jestli přežil a kde asi zrovna je. Nemáte žádný kontakt.

Ale dnes se okolnosti změnily. Po jedné hodině mi došla zpráva: "Krávy se vrátily!!!" A v tu ránu bylo vše jak má být.

Šly jsme s Kandice ze školy do Lapisu a já jsem jí sdělovala tu novinu. Říká se, že někdy je lepší samotné těšení se, než výsledek...a možná to tak je. Po dvou hodinách těšení se jsem je uviděla! Byli tam!:))(I býci;)) Jak bude zítřejší ráno ještě víc prosluněné popsat neumím, ale carpe diem...(protože jednou se zas ztratí...)

A ještě jedna místní aktualita...moc "příjemná"...

Lappis shout, tuesdays 10 o´clock!

Lappkärrsskriket is our equivalent of Flogstaskriket in Uppsala and Elvavrålet (The eleven-o'clock scream) in Lund.

Make no mistake - this is not a happy shout, but a primal scream of angst. It is a way of channelling your frustration and depression from being a student; under pressure from all sorts of obligations, while at the same time having no money. This therapy works both through releasing your tensions, as well as through the comforting insight that you are not alone...